czech-books.com

Kniha pro všechny milovníky humoru a dobrého jídla. Je věnovaná těm, kteří by chtěli jíst zdravě ale též pestře. Ani v české kuchyni totiž nechybějí chuťově uspokojivé rostlinné alternativy masa, kterými oplývají například kuchyně středomořské.

Recenze Jarmily Horné:

Čtenáři znají Benjamina Kurase jako vtipného vypravěče, který má smysl pro nadsázku i sarkasmus at´ píše česky nebo anglicky (Kuras žije od roku 1968 v Anglii). Kniha Jak nejíst přátele nejspíš mnohé překvapí, protože je odbočkou do světa kuchaření. Jenže by to nebyl Kuras, kdyby přišel jen s kuchařskými předpisy - on čtenáři také přináší pohled do historie, vypráví o původu různých ingrediencí a jídel a dává užitečné rady, například o léčivém účinku některých zelenin či koření (jako brokolice a rakovina prostaty).
Ovšem, není to kuchařka ledajaká, ale pravicová! Pravicová kuchařka je podle autora snaha o transformaci politického myšlení jídlem. Vychází z poznatku, že česká duše byla komunistickou kolektivizací a glajchšaltizací stravování natolik zlevicovělá, že potřebuje intenzivní pravicové přeškolení. Aby mohl člověk začít pravicově (tj. konzervativně, individualisticky, svobodně, tvořivě a odpovědně) myslet, musí nejprve pravicově jíst, podle gastropolitické poučky, že politika prochází pupkem.

Co myslí Kuras tím „nejíst přátele“? Vychází z názoru filozofa Rogera Scrutona o „pojídání přátel“, který vyzývá k ohleduplnému zacházení se zvířaty jako zdrojem potravy – zrušení většiny praktik industrializovaného chovu a návrat k chovu přírodnímu, a konec přejídání masem. Kuras poukazuje na aspekt citový – s mrkví a cibulí se nikdo nedokáže spřátelit tolik jako s jehńátkem nebo králíčkem. Navíc cituje doporučení World Cancer Research Fundu (WCRF) abychom přestali jíst uzeniny a omezili spotřebu červeného masa, jehož nadměrné požívání přispívá ke střevním chorobám včetně rakoviny. Raději si máme poplácat po zádech jak zdravě pravicově jíme, když se nějakou dobu bez masa úplně obejdeme a hledáme za ně kvalitní náhražky, či aspoń přejdeme na gastroideologický kompromis „flexitariánství“.
Kniha obsahuje 49 krátkých kapitol pod výstižnými názvy jako například Semínka – oslava života, Přes ořechy k transcendentnu, Omáčka lehkých ženštin, Malá přehlídka exotických koření, Italsko-moravská fúze, Brambor, pilíř západní civilizace, Brokolicí k zdravějšímu sexu, Cuketa či cukína, S čočkou z Iberie do Orientu, Gastro-idelogická revoluce a fazole. V kapitole O potravinách, nadpotravinách a podpotravinách Kuras cituje čtrnáct „nadpotravin“, které transformují celý biochemický proces, protože mají největší obsah vitaminů, vláknin a látek, a potírají všelijaké škodliviny působící nemoci a stárnutí. K nadpisu kapitoly Kdo nepije, umře, dodává, že kdo pije, umře samozřejmě taky, ale později a v lepším zdraví. Vychází ze zjištění profesora experimentální léčby, který objevil, že červené víno obsahuje antioxidanty a polyfenoly, které chrání před řadou nemocí včetně Alzheimerovy choroby.
Na jiném místě se dočteme o „nehistorických“ potravinách, tedy těch, které se dostaly do Evropy z jiných částí světa a časem zdomácněly – brambory, které přišly až koncem 17. století a vytáhly Evropu ze staletí hladu a strádání, rajčata a kukuřice, všechny původně z Latinské Ameriky, baklažán z Indie přes Turecko, okurky z Indie přes Balkán a cukíny a dýně z Ameriky. Původní evropskou zeleninou jsou vlastně jen zeleniny kořenové jako mrkev, řepa, petržel a tuřín, nebo kapustové jako zelí, květák, brokolice a kedlubny. Opačná situace nastala za Husáka, kdy se čočka, dříve pěstovaná na české půdě, přestala pěstovat a dnes se jí většina dováží - z arabských, perských a indických polí drobnější červená a obvyklá větší zelenohnědá čočka z Kanady díky páru brněnských emigrantů.
Kuras dokáže předložit kuchařské předpisy jak poučným tak i zábavným stylem, navíc čtenář dostává podrobný návod na postup přípravy a vaření. Například na jaké kousky krájet česnek, cibuli a další ingredience v tom kterém jídle, jak to dělat, aby olej na pánvi neprskal, aby česnek nezhořknul.
V druhé polovině knihy autor systematicky uvádí předpisy v abecedním pořádku podle jmen zelenin a končí fenyklem, takže knihu uzavírá příslibem „A protože jsme abecedně došli teprve k F, můžete se těšit na další pokračování“. Než to bude, musím dodat, že mě tato pravicová vegetariánská kuchařka poučila, pobavila i nadělala chutě tak moc, že jsem už některé z předpisů vyzkoušela. Pochutnala jsem si a zpestřila i rozšířila svůj poněkud levicově ovlivněný jídelníček. Zkuste to taky!