czech-books.com

Pokud jste četli autorovu předchozí knihu Po uši v Americe víte, že příběh končí na palubě SS Amerika, která plaví pětadvacetiletého Jana Drábka zpět na jeho rodný kontinent po patnácti letech exilu v Americe. A právě sem – na palubu této lodě – se autor vrací na začátek své nejnovější knihy Hledání štěstí u cizáků (Mladá fronta 2005).

Amerika se raduje z nástupu vzrušující éry elegantního JFK, ale mladý Drábek je v depresi. Cítí, že jeho život nikam nevede. Prošel různými zaměstnáními: myl obrovské hrnce na největší námořní základně světa, pracoval na letadlové lodi, jako úředník a žurnalistický prášek … ale nic ho neuspokojuje. V Evropě má slíbeno místo překladatele v Radiu Svobodná Evropa, ale i tady se to nějak zamotá a Drábek přijme podřadnější místo u uprchlické organizace ve Vídni. Na podzim 1961 se ale přece jenom do Svobodky dostane. Následují dva roky v Evropě, pak rok na studiích v Indii a pak už šup do ráje – do své milované Britské Kolumbie, kde děj končí.

Kniha je něčím mezi rozvernou autobiografií se seriózními úvahami a cestopisem, ve kterém Drábek popisuje nejen své zážitky a dojmy, ale zároveň čtenáře zasvěcuje do politické i sociální atmosféry té části světa kde se právě nachází. Barvitě nastiňuje mentalitu tamějších lidí a jejich zvyků a pohotově ji přirovnává k mentalitě české. Všude se totiž namane nějaký ten krajánek, který dá autorovi šanci podívat se na věc českýma očima. A do toho všeho ještě dokázal vklínit třetí dimenzi: milostný románek. Drábek se totiž v Indii (po uši) zamiluje do kanadské dívky a najednou touží mít pouze dvě věci: Joan a stabilitu (aby byl hoden její lásky).

Nejsilnější stránkou knihy Hledání štěstí u cizáků je všudypřítomný, často ironický a mírně sarkastický humor. O Indii:

Je tu sice hodně zeleně, ale ta je notně zaprášená, protože jen pár ulic je dlážděných, zpravidla jen asi dva metry širokým pásem uprostřed. To si pak vyžaduje u motoristů určitou zručnost. Obecně zachovávaným pravidlem je, že větší vozidlo má přednost – to menší musí vedle do prachu. Ve dne to není tak velký problém, ale v noci svižně odhadnout, kdo je mohutnější, může být svízelné. Občas se stává, že co z dálky vypadá jako motocykl, je ve skutečnosti kamión, kterému prostě nefunguje jedno světlo. Toho se ovšem řidič zpravidla dopídí až posmrtně, až když jeho tělo i se splasknutým maličkým indickým fiatem upaluje najednou zcela opačným směrem, nalepeno na chladič kamionu.

Autor hladce kloubí politicko-sociální témata s osobními zážitky a pocity a tato kvalita dělá knihu dynamickou a velmi čtivou. O USA:

Nabídky Johnsona nebo Goldwatera po třpytivé éře Kennedyho se zvláště nám mladším zdály být nedostačující. Měli jsme nepříjemný pocit, že Amerika nemá jasno, kam a kudy se chce ubírat. Že prostě jen tápe. Proto v zemi panovala jakási nervozita. Na obou stranách – u republikánů i demokratů – se najednou všechno zdálo být zamlžené a navržená východiska nikam nevedla.

Zato moje láska k Joan byla jasná. Vědělo se už o ní v celé rodině, když přišel na řadu zářivý týden s ní v letním New Yorku. Odehrával se na lavičce u jezírka v Central Parku, na trajektu k večeru romanticky objíždějícího sochu Svobody a mířícímu k ostrovu Staten. Také na ostrůvku uprostřed Times Square, kde člověk pozoruje pestry frmol kolem a má pocit, že stojí v pravém středu světa …

Drábkovou další velkou láskou je Kanada, konkrétněji Britská Kolumbie. Ale i zde čtenář najde dobře míněnou kritiku a inteligentní humor. Na své cestě vlakem přes Kanadu se seznámí se zajímavou Angličankou, které umřel manžel a ona jede do Alberty investovat. Zdá se, že tato dáma ví o Kanadě více, než průměrný Kanaïan:

Víte, my Angličané si furt ještě myslíme, že tohle patří nám, a Kanaïani nás v tom eště podporujou. V Montrealu na letišti stačí blejsknout britským pasem a najednou je k vám každej uctivej, jako kdyby byl člověk právě jmenován královnou novým generálním guvernérem. S váma Američanama je to jiný. Vy sem vozíte peníze a kšefty a bráníte je před komunismem. Devět z deseti Kanaïanů bydlí míň než 200 mil od amerických hranic. To všechno by mělo přispívat k tomu, abyste se milovali jako dvě hrdličky, zatímco já mám tady neustále pocit, že ta zatracená válka, co začala v roce 1812, eště neskončila. Že s nima kolem těch velkejch jezer furt eště válčíte …