staff review
Po přečtení několika prvních stránek této knížky si dost možná řeknete - tak nevím, nevím jestli to dočtu, tahle spisovatelka píše nějak zmateně. Jenže jak už máte knihu v ruce, zvědavost pudí, nakonec jí dáte ještě půlhodinku… a po hodince zjistíte, že se nemůžete odtrhnout. A nestalo se to jenom mně, nakonec jsem byla textem zaujatá stejně silně jako další čtenáři, s kterými jsem mluvila.
Odporný svět je knižní prvotinou autorky, která se narodila v roce 1962 a od roku 1998 pracuje v České televizi, příležitostně publikovala v časopisech a sbornících práce o filmu a televizi. Režisérka dokumentárních filmů, Helena Třeštíková, píše, že má ráda dokumentární filmy, protože přinášejí okolní svět takový, jaký je … bez postavené scény, kostýmů, masek a rekvizit. Podobný zážitek má z četby Aleny Mullerové. Cítím autenticitu doby, ve které se děj odehrává, se všemi jejími vůněmi i zápachy. Připomínám si touhy, sny i pošetilosti, kterými jsme žili. Vidím marnost i velikost usilování. Přes úspornost textu jsem zahrnuta silnou dávkou emocí.
Kniha sestává z krátkých kapitol o různých postavách, jejichž životy se během několika desetiletí setkají a propojí na pozadí politických událostí v poválečném Československu. S rostoucím zájmem sledujeme každodenní životní radosti a problémy protagonistů od jejich dětství, přes dospívání, první lásky i pozdější manželské problémy, až po závěrečnou tragédii. Postupné rozvíjení paralelních životů Artura, Marie a Karla i dalších postaviček prozrazuje zkušenou ruku televizní dramaturgyně. Kapitoly - nabity událostmi, které postupně činí svět odporným až nakonec vyrostou v osudové drama – nevyznívají pateticky díky autorčině nadhledu, smyslu pro humor a neotřelému projevu.
Přečtěte si krátký úryvek, který může sloužit jako příklad autorčina unikátního a stručného stylu: Roky ubíhají a všechno se dokola opakuje. Karlovy sliby vyprchaly a manželství je plné napětí. Karel si navykl reagovat na jakýkoli problém, sebemenší nedorozumění nebo Mariinu potřebu či dokonce výtku tím, že se urazí a na několik dní přestává mluvit. Marii to mučí. Karlovi připadá, že ho neustále kritizuje. Vzpomíná na své hluchoněmé prarodiče (ti ho v dětství vychovali). –Ale ty nejseš hluchoněmej!- křičí Marie. –Škoda že ne,- smečuje Karel. –Koukal bych na tebe, jak si klapeš pusou, a bylo by mi fajn.-
V úvodu k poslední kapitole autorka píše: První stránky tohoto rukopisu jsem začala psát před dvaceti lety, protože mi bylo smutno. Chtěla jsem vytvořit postavu, která bude mnohem štastnější než já. Temná chvilka pominula a popsané papíry skončily na dně šuplíku. Svět se zdál chvílemi nesnesitelný a chvílemi hezký. Slovo odporný bych dnes nepoužila. Zabývala jsem se dokumentárními filmy a sledovala jsem, jak jsou někteří lidé uvězněni ve svém životě. Jak se točí v kruhu. Pronásledoval mě motiv vězení. Svět pod klíčem. Někdo musí otevřít bránu, aby se vězeñ dostal ven. Záleží na něm, zda se vrátí zpátky. A on se většinou vrací stále znovu a znovu. Nevím, kde se ve mně nakonec vzala chut´a odvaha knížku dopsat.
Nezáleží na tom, kde se ta odvaha vzala. Hlavní je, že vznikla tato čtivá, zábavná, k přemýšlení provokující kniha. Když jsem ji dočetla, připadal mi svět méně odporný.