czech-books.com

Státní cena za literaturu 2010; nominace na Cenu Josefa Škvoreckého 2010 a Magnesii Literu 2010 za prózu.

Konec starých časů ve Zlíně. I tak by se mohl jmenovat nový román A. Bajaji. Nebo také moravský Amarcord — vzpomínání na dětství, těsně po válce, kdy Zlíňané vítali osvoboditele chlebem a solí, na fotbalovém hřišti se konala veselice s popravou „gestapáka" a kdekdo z „buržoustů" věřil v návrat masarykovské republiky a baťovské prosperity.

To dětství mohlo být i šťastné, kdyby nespadla železná opona, Zlín se nestal Gottwaldovem a soudruzi nelikvidovali třídního nepřítele. Tak došlo nejen na rodinu autora, ale i na jejich přátele, tzv. reakcionáře, kteří přicházeli o majetek, postavení i svobodu. A právě postupný rozpad všeho dřívějšího a vyhasínání naděje na převrat — to je leitmotiv Bajajovy knihy. I když se ale životy rodičů a prarodičů hroutily, dětský svět se vznášel vysoko nad starostmi dospělých — až do okamžiku, kdy také jejich životy zasáhly „velké" dějiny a z propletence „pravdolží" se vyklubaly úzkosti a noční můry.

Kniha je stylizována jako výběr z dopisů sestře Janě (Jeanne), s níž autor ono slibné dětství prožíval. Texty, které do krásné modré Dřevnice vložil, občas připomenou tragikomické papírové loďky. Začaly vznikat v šedesátých letech minulého století a původně nebyly určeny k publikaci.

Množství limitované.

Recenze z Respektu:

Snad že všechno má svůj čas a střední generace spisovatelů si vybavuje rozhodující události, které modelovaly její dětství a mládí, vyšlo v poslední době několik silných románových podob komunistického režimu. Namátkou uvádím díla loňská, Petra Prouzy Ctitelé katastrof a Hitlerova tužka a Siromachu Alexe Koenigsmarka; o letošním podzimu vyšel v nakladatelství Host rozsáhlý vzpomínkový román Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici.

Je umně komponovaný z údajně starších povídek a současných dopisů sestře, s níž autor vyprávěné dětství prožíval. Tato vnější románová konstrukce Bajajovi umožnila dosáhnout čehosi, čemu se říká literární zázrak: mnohovrstevnatá realita se v textu rozplývá jako svět promítnutý do křivého zrcadla. A ne do jednoho, ale do celé soustavy ploch zrcadlového bludiště, protože pokřivenost to je několikerá: násilnického režimu, dětského vidění, autorské ironie a smyslu pro to, že tragedie může mít i rysy komična; příkrá nejednoznačnost reality tu je někde hrubě, někde láskyplně pomačkaná jako v nějaké Kolářově muchláži.

Bajaja má k událostem komunistického převratu obdivuhodný autorský odstup, postavy líčí jen literárními prostředky, nevydírá citově ani dramaticky; kdo má být v projevu lehýnce směšný, je lehýnce směšný, i kdyby to byl režimem pronásledovaný reakcionář; a mrazivé scény se odehrávají ne z vůle autora, ale že je tak zinscenovala zběsilost moci. Instruktorka zatouží přimět malého kluka, aby taky, podobně jako sběhlá lůza, plivl na sklo výlohy, za nímž je vystaven odhalený třídní nepřítel, chlapcova matka s jejím buržoasním kožichem a soukromokapitalistickým lahůdkářstvím. Scénami však, ze kterých mrazí, autor šetří jako vzácným kořením, někde text jen prolne zmínkou o čemsi dobově strašidelném, například že tatínek je zavřený; a na dně vyprávění neusychá lítost za tím vším, co musí člověk prožít, aniž si z toho sáhne na život.

Tím, že se Bajaja dívá dávnýma dětskýma očima, očima jinýma, než jsou ty konkrétní v příběhu přítomné, docílil něčeho, co je na literatuře nejžádoucnější: přestože vypráví o reálných lidech a uvádí je plnými jmény, jeho způsob vidění z nich činí symboly, charakteristické znaky osudové doby, fenomenální zkratky. Může je přeskupovat, mísit časově i prostorově, volně si je přivolávat, je to hra, a není to pouhá hra. Aniž viditelně fabuluje, a taky aniž píše pouhou kroniku poválečných zlínských událostí, podal obraz, který po celou dobu čtení volá po odpovídajícím přirovnání. Jistěže se nabídne některý zalidněný výjev Boschův. Jeho vidiny však, a zejména obraz pekla, jsou příliš stylizované. Paměť chvíli váhá, až se ustálí na Caprichos. Čas hrůz, přemožený laskavým, humorným i poetickým zobrazením. Myslím si, že Antonín Bajaja napsal svůj velký román.

Eva Kantůrková